Už jako malá holka jsem měla ráda módu. A moc ráda jsem se oblékala, a to dokonce i maminčino oblečení, které i když mi bylo veliké, tak i přesto mě to moc bavilo a byla to veliká sranda. Tohle ale ona samozřejmě nevěděla. Ale také se stalo, že jsem si kdysi pozvala domů své kamarádky, kdy jsme potom čekaly, že až moji rodiče odejdou, abychom mohly vzít mámin šatník útokem. A nyní toho lituji, protože si také vzpomínám na to, jak jsme my jako děti zničily opravdu tolik mámino oblečení, že se mi z toho potom chtělo brečet. Opravdu hodně mě to mrzí, ale nemohla jsem s tím už nic dělat.
Oblečení bylo zničené, takže potom zůstal už jen fakt, jak to rodičům jenom říct. Když potom moji rodiče přijeli, tak moje kamarádky už byly dávno doma. A vůbec jsem je nenaprášila, aby neměly problémy, protože jsem nakonec řekla, že oblečení se má mě zničila já. A tohle byl možná i první takový faux pas u módy a také to, že jsem dostala pěkně vynadáno. Proto jsem si řekla, že i když jsem tohle udělala, tak i tak na módu nikdy nezanevřu. A už jako desetiletá holka jsem také měla ráda to, když mi moje máma koupila krásné šaty. Vždycky jsem měla ráda módu a děkovala jsem vždycky mamince, když mi koupila nové šaty.
Třeba můj bratr, který byl dva roky starší než já, tak vůbec neměl rád oblečení. Můj bratr vždycky bral úplně za zbytečné to, když si musel vzít jiné oblečení anebo se převléct do školy nebo do města do čistého oblečení. Mému bratrovi móda absolutně nic neříkala. Zatímco já jsem byla blázen do módy, kdybych se mohla převlékat skoro každou hodinu, tak můj bratr byl úplný opak. Dokonce i moje máma říkala, že nezná nikoho, kdo by takhle nenáviděl módu. A co vy a móda? Každý módu vnímá úplně jinak. Pokud se vám třeba moc líbí růžová výrazná sukně, tak třeba někomu to může přijít až děsivé.
